Potřebovala jsem s někým mluvit
"Na Linku EDA jsem volala, protože jsem se už pár dní cítila hodně
sama, přepadala mě úzkost z budoucnosti, špatně jsem spala. Tak moc bych
potřebovala, aby mě někdo držel chvíli za ruku nebo mě pevně objal. Starost o sedmnáctiletou dceru,
která je vývojově opožděná, rozumově v pásmu střední mentální retardace,
zvládám jakž takž, ale bojím se, že mi začnou ubývat síly. Dcera má poruchy
pozornosti, soustředění, takže se i špatně učí ve speciální škole. Navíc má
hormonální poruchu, díky které má vysokou nadváhu. Problém je, že když není po
jejím, propadá silným záchvatům vzteku - ječí, dupe, buší hlavou o zeď;
v poslední době napadá nejen učitelku a spolužáky, ale i mě. Má postavu
jako dospělá hodně silná žena a když se ji snažím uklidnit, utržím často
nějakou modřinu. S dcerou a domácností mi hodně pomáhala moje maminka, ale
ta před třemi měsíci zemřela. Byla mi velkou oporou. Vlastně jediná moje
spřízněná duše. Otec dcery od nás odešel, když se ukázalo, že dcera bude
potřebovat zvýšenou péči po celý svůj život. Posílá nám slušné alimenty, takže
materiálně nemáme nouzi. Aktuálně utlumuji školní docházku dcery pro její
častější záchvaty vzteku, pro školu začíná být nebezpečná, a snažím se ji brát dvakrát
týdně do stacionáře, aby byla i mezi jinými lidmi. Někdy to zvládne lépe, jindy
hůře. Je to můj věčný zápas, hledat, co na ni zabere, přesvědčovat, motivovat,
Od té doby, co odešla moje maminka, mi je často do pláče a hodně smutno.
Uvědomila jsem si, že nemám komu zavolat ani koho požádat o pomoc. Kdo mě
zastoupí, když budu nemocná? Často se teď cítím unavená a někdy úplně bez
energie. Potřebovala jsem to někomu říct, jak mám ten život těžký. Mám nějaké
přátele, které jsem získala díky škole, kam dcera chodila, i teď ve stacionáři
se zdá, že jsou tam milí lidé, s podobně postiženými dětmi, ale copak jim mohu
říci o svém strachu z budoucnosti? Plním všechny povinnosti, aby dcera měla
spokojený život, ale jsem jako robot... Jsem ještě ženská, nebo už stroj? Na
lince mě vyslechli a mám pocit, že i pochopili. Docela se mi ulevilo, že jsem
tohle všechno mohla někomu říct. Podpořili mě v tom, abych vedle péče o dceru
věnovala také nějakou péči sobě, aby mi nedošla energie jako teď. Vzpomněla
jsem si, že jsem kdysi hrávala ráda volejbal, ale na sport se cítím být teď
hodně unavená, a jak by to šlo zařídit, kdo by byl s dcerou? Hledali jsme možnosti, co bych mohla dělat, aby mě to
těšilo a zároveň to bylo možné sladit s péčí o dceru. Možná, když by zůstala ve
stacionáři někdy do večera a já mohla jít na lekci jógy nebo zdravotního
cvičení? Také mi předali kontakty k psychoterapii a vysvětlili, jak
psychoterapie funguje. Jsem ráda, že mohu na Linku EDA opětovně zavolat. Jsem
teď klidnější.“