Již v dětství jsem se setkala ve svém blízkém okolí se službou rané péče. Tato služba
ve mně vzbudila zájem už tenkrát a začala formovat mé další kroky. Na gymnáziu,
o prázdninách před maturitou, jsem vyrazila do Německa, do centra pro klienty s epilepsií a dalšími diagnózami Kleinwachau. Zde jsem dělala dobrovolníka na dětském oddělení, .měla jsem možnost pracovat s dětmi od narození až do dospělosti a tato zkušenost mě dále ovlivnila ve výběru oboru na vysoké škole.

Vystudovala jsem speciální pedagogiku se zaměřením na diagnostiku a poradenství
na Univerzitě Karlově. Na začátku mě velmi zaujal obor tyflopedie a práce s dětmi
se zrakovým a také s kombinovaným postižením, v zařízeních pro ně  jsem absolvovala několik praxí.

Před nástupem do EDY jsem pracovala na základní škole pro žáky s poruchami zraku, kde jsem s dětmi vedla cvičení zrakové percepce. Na mé současné profesi poradkyně rané péče mne baví jak práce s dětmi raného a předškolního věku, tak práce s jejich rodiči a podpora rodiny jako celku.

Ve volném čase ráda čtu, chodím do kina a na koncerty. Také ráda plavu a potápím se. Proto během dovolené nejraději jezdím k moři. V životě se řídím mottem: „S úsměvem jde všechno lépe.“

Když jsem se na gymnáziu rozhodovala, kam povedou moje další kroky, hlavní roli hrál fakt, že mě bavila práce s dětmi a s lidmi se znevýhodněním.

Do rané péče mě přivedly zkušenosti asistentky pedagoga a učitelky v běžné základní škole a učitelky v mateřské škole speciální. Setkávala jsem se s výjimečnými dětmi a žáky, kteří statečně procházeli vzdělávacím systémem bez toho, aby jim na začátku jejich cesty v raném věku byla poskytnuta potřebná podpora. Když se mi po absolvování oboru Speciální pedagogika na Univerzitě Karlově v Praze naskytla možnost uplatnit nabyté zkušenosti právě v rané péči, neváhala jsem. 

Ve volném čase ráda zpívám, hraju na piano, kytaru, tančím a odpočívám při jógových praxích, při čtení knih nebo na výletech v přírodě.  Ráda poznávám nová místa, lidi a učím se nové věci. 

A co vidím jako další výhodu práce v EDOVI? Výstižně to vyjádřil Buddha: „ Když někomu rozsvítíte lampu, rozzáří to i vaši cestu.“

Při studiu na střední pedagogické škole jsem absolvovala praxi nejprve na základní škole speciální a poté v integrační školce a bylo mi jasné, že chci svou budoucí práci směřovat k mladším dětem. Pořád jsem si, ale nedokázala představit sebe jako „paní učitelku“. Až jednou, když jsme při hodině pedagogiky probírali sociální služby, zazněla zmínka o rané péči a já v tu chvíli přesně věděla, co chci v budoucnu dělat. 

Při studiu jsem absolvovala mnoho praxí v logopedické MŠ, ve třídě mateřské školy pro děti s poruchami autistického spektra nebo v rehabilitačním stacionáři, kde jsem měla možnost pracovat s různými skupinami dětí. 

V roce 2021 jsem ukončila studium speciální pedagogiky pro předškolní věk se zaměřením na logopedii a začala pracovat v EDOvi. Nyní se chystám pokračovat ve studiu speciální pedagogiky.

Již řadu let jezdím na tábory a víkendové pobyty s dětmi z pěstounských rodin.

Volný čas trávím nejraději na lezecké stěně nebo v přírodě u táboráku a o prázdninách jezdím jako vedoucí na tábor.

Mé oblíbené motto je: „Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“ —  John Lennon

K práci s dětmi jsem tíhla už od dětství. Od 10 let jsem mamce pomáhala na táboře, od střední jsem jezdila jako vedoucí i na školy v přírodě. Nebylo tak divu, že jsem při studiu na vysoké začala pracovat v mateřské škole. V rámci kurzu na asistenta pedagoga jsem se seznámila se službou rané péče a řekla si, že je to práce přesně pro mě. Nastoupila jsem tedy na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy na obor Speciální pedagogika, kde jsem vystudovala bakalářské studium. Na magisterské studium jsem se potom přesunula do Brna na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, kde jsem se v rámci speciální pedagogiky specializovala na zrakové postižení.

Během svého působení ve školce  jsem se jako asistent pedagoga dostala k holčičce se zrakovým postižením a díky se poprvé seznámila s EDOU. V rámci praxe jsem se s ním pak seznámila blíže a ověřila si, že to je organizace, ve které bych chtěla pracovat.

Na práci v rané péči mě baví její různorodost a kreativnost, líbí se mi možnost pracovat s dětmi i s jejich rodiči, práce s celou rodinou v jejím prostředí, hledání cestiček tak, aby byly šité na míru pro konkrétní lidi a situace.

Sama si žiju život s mottem “nevěř na zázraky, spoléhej na ně”. Věřím, že mě bude provázet i na cestě poradkyně, vždyť mnoho “našich” dětí spolu se svými rodinami zázraky předvádí :)

K mým životním snům nepatřila pedagogika, natož ta speciální. Věnovala jsem se divadlu a románským jazykům, FF UK jsem ale nakonec opustila a tři roky se věnovala cestování a dobrovolnické a pastorační práci v Polsku. S návratem do ČR jsem se rozhodla nastoupit do Jedličkova ústavu, a také jsem začala jezdit na Masarykovu univerzitu do Brna. Protože jsem potřebovala získat další zkušenosti, odešla jsem učit velkou třídu dětí, ať už v tandemu nebo v Montessori třídě, což pro mě byla cenná zkouška a mám pocit, že kdo zvládne velkou třídu plnou energických dětí, zvládne už skutečně vše. 

Práce v rané péči pro mě znamenala metu, na kterou jsem si dlouho netroufala. Vždy jsem vnímala poradkyně rané péče jako superhrdinky, které musejí ovládat tolik věcí, že bych se přece o takovou pozici nemohla ucházet. Nejenže jsem nyní součástí týmu, ale každý den mohu čerpat novou inspiraci  a zkušenosti v podporujícím prostředí.

Zajímá mě cirkusová pedagogika, učím se hrát na kytaru a zpívám, jezdím s batohem kamkoliv, kam nás nohy ponesou, učím se šít, ráda vařím a peču, dokončuji magisterské studium speciální pedagogiky, ve kterém se zaměřuji na dětskou paliativní péči.

Můj život se tak nějak přirozeně odehrává podle moudrého přísloví „sedmkrát padnout, osmkrát vstát“.

Pro studium speciální pedagogiky jsem se rozhodla již na střední škole, kdy jsme se jí v rámci oborového předmětu Pedagogika jeden ročník věnovali. Prahu jsem milovala od dětství, proto jsem se rozhodla studovat na Karlově univerzitě, kde jsem úspěšně absolvovala magisterské studium. Během studia jsem si potvrdila, že mě baví práce s dětmi a ráda bych se jim věnovala i v rámci své profese. V průběhu let jsem absolvovala praxe v různých základních školách, mateřských školách, v neziskových organizacích, ve volném čase jsem doučovala děti se specifickými potřebami a  jezdila na tábory jako vedoucí. 

Práce v rané péči je pro mě fascinující, jelikož nepracujeme izolovaně s dítětem, ale s rodinou jako celkem. Vnímám tuto práci jako něco, co mě bude profesně i osobně obohacovat ještě spoustu let. 

Ve volném čase se věnuji běhu, což je moje vášeň, a i jiným sportům. V krvi mi koluje cukr ze všech mých oblíbených sladkých pochutin. Ráda trávím čas hraním deskových her, sledováním pořadů a podnikáním výletů po ČR i v zahraničí.